Svědkové z továrny na smrt

Členové zvláštního židovského oddílu, známého jako „sonderkommando“, byli jedinými očitými svědky masového vraždění ve vyhlazovacím táboře Osvětim-Brzezinka. Nikdo jiný – kromě pachatelů samotných – nesměl vědět, co se v osvětimské továrně na smrt odehrává. Členové sonderkommanda nebyli však pouhými svědky – museli vykonávat tu nestrašnější práci, kterou si lze představit, byli totiž nuceni udržovat mašinerii smrti v chodu: prováděli přípravy pro hromadné vraždy nevinných obětí, statisíců lidí, včetně dětí a žen. Pomáhali při svlékání lidí před jejich vstupem do plynových komor, dopravovali jejich mrtvoly do pecí krematoria nebo je pálili na hranicích a odklizovali jejich popel. Protože však úkolem továrny na smrt nebylo jen vraždit, ale i vytěžit ze zavražděných, co se dalo, museli vězni zvláštního komanda mrtvolám nejdříve vytahovat zlaté zuby a stříhat vlasy. Šaty, peníze, šperky, zubní zlato, vlasy a dokonce i popel mrtvých – to vše přinášelo nacistickému státu zisk. Kromě toho čistili plynové komory, skládali a třídili šaty, prádlo, boty a ostatní věci po mrtvých. Někdy se stávalo, že se museli zúčastnit i přípravy vraždy vlastních rodičů, ženy, bratrů nebo sester a potom je spálit. Každý, kdo se zdráhal, byl okamžitě zavražděn. Většina z nich nepřežila. Sonderkommando nesměl nikdo opustit živý, všichni museli pracovat tak dlouho, až buď zemřeli vysílením nebo byli prostě ubiti a nahrazeni dalšími vězni. Někteří umírali dobrovolně – aby unikli hroznému osudu, vrhali se do plynových komor nebo se nechali zastřelit. Mnoho vězňů zvláštního komanda upadlo do apatie a beznaděje. Ale ne všichni byli ochotni kapitulovat a zemřít bez boje. Od října 1943 plánovala skupina uvnitř zvláštního komanda povstání. Tito muži věděli, že tím snížili vlastní šance na přežití na minimum. Tyto vězně držely při životě spo­leč­né plány a naděje, že se budou moci krvavě pomstít alespoň na některých nenáviděných esesácích a že povstání zvláštního komanda se stane historickou výstrahou před masovou genocidou… V letech 1942 a 1945 přidělily jednotky SS k této speciální skupině vězňů celkem více než 2100 mužů, z nichž osvětimské utrpení přežilo pár desítek. Příslušníci sonderkommanda prožívali nevýslovná psychická muka. Jen několik z nich nalezlo sílu a slova, aby vydali svědec­tví o tom, jak maso­vé vraždění v Osvětimi-Brzezince skutečně probíhalo a čím oni sami museli projít.. Pro české čtenáře je kniha přínosem nejen proto, že v sonderkommandu pracovali i Češi a Slováci, ale i proto, že popisuje mimo jiné osud tzv. terezínského rodinného tábora, který byl součástí příprav na povstání. Autorům knihy Svědkové z továrny na smrt se podařilo přimět ty, kteří přežili, aby o nepopsatelných hrůzách vyprávěli. Jejich autentická svědectví se stala základem pro knihu, při jejíž četbě tuhne krev v žilách a která ukazuje, že lidské zlo nezná žádných hranic. Andreas Kilian, nar. v roce 1974, studoval historii a literární vědu a v současnosti pracuje jako externí spolupracovník pro Fond nuceně nasazených pracovníků. Eric Friedler, nar. roku 1971 v Sydney, je autorem řady dokumentárních filmů. Působil jako člen redakce stanice ARD Report v Baden-Badenu a Mohuči. Dnes je redaktorem kulturního oddělení televize NDR. Barbara Siebertová, nar. r. 1964, vystudovala etnologii. Pracuje jako novinářka na volné noze a autorka pro televizi a rozhlas ARD.