Šumava

Zdálo by se, že o osudech šumavských převaděčů přes hranici tvořenou železnou oponou i těch, kteří se sami pokusili o útěk, bylo již „všechno“ napsáno. Tato knížka vás ale přesvědčí, že tomu tak není. Jednotlivé příběhy jsou navzájem provázány jak tematikou, tak i prolínáním osudů jejich protagonistů. A vylíčeny jsou nejen dramaticky, ale i mimořádně kultivovaným literárním jazykem, který k beletrizované literatuře faktu právem náleží, ale bývá poměrně vzácný. Nechybí hlubší souvislosti ani filosofická zamýšlení nad lidským osudem, dějinami. Každý beletrizovaný příběh je podložen a dokumentován fakty a doplněn faktografickým komentářem, někdy značně rozsáhlým. Má to svou logiku, neboť autorovi se podařilo získat a využít dosud neprobádané archivní materiály, které náhodou unikly skartaci. A díky nim uvádí údaje dosud neznámé a někdy i podstatně koriguje dosud vžité představy, mj. o působení „Krále Šumavy“ Kiliana Nowotneho. Tato kniha příběhů je tudíž v mnoha směrech i faktograficky objevná. Součástí knihy jsou reprodukce stěžejních archivních dokumentů, dobové fotografie a barevná příloha se současnými fotografiemi „starých míst“ od známého fotografa Šumavy Vladislava Hoška. Kniha příběhů je rozdělena na dvě části nazvané Poslední cesta „Krále Šumavy“ (osm příběhů) a Proti proudu (šest příběhů). Literární osou vyprávění první části (Poslední cesta „Krále Šumavy“) je poslední cesta Kiliana Nowotneho zvaného Král Šumavy s jeho skupinou, která vedla z Německa na území Československa do příhraničního města Vimperku v květnu 1950. Každé ze čtyř hlavních osob tohoto putování, včetně jejich pomocníků, je věnována samostatná kapitola. Příběhy druhé části knihy (Proti proudu) mají širší rámec a kořeny některých z nich sahají až do doby okupace. Hlavně se však týkají období po roce 1948 a období padesátých let, kde „ti slušní polevili v ostražitosti a vlivem ztráty bdělosti se postupem času dostávali na rozhodující místa lidé, kteří v touze po moci byli schopni jakýchkoliv nečestných skutků“. I v této části se rozvíjejí dramatické osudy „všedních“ lidí, kteří se nenechali zlomit a každý po svém zlu čelili. O autorovi Vilém Hrach (* 2. 4. 1938) se narodil v Plzni a školu postupně navštěvoval ještě v Sušici na Šumavě, kde na gymnasiu v roce 1956 maturoval. V Praze absolvoval Právnickou fakultu UK a v roce 1965 nastoupil do zaměstnání jako pracovník okresní prokuratury v Sokolově se specializací na trestní právo. Po roce 1968 zpracovával také rehabilitační agendu a v roce 1970 byl jako neprověřený a nekomunista rozhodnutím generálního prokurátora ČSSR propuštěn z místa. Trvalo více než dva měsíce, než se mu podařilo opatřit zaměstnání v kanceláři České státní pojišťovny. Bylo to jediné místo, proti kterému neprotestovala Státní bezpečnost. Nabídku k návratu do aktivní justice po roce 1989 odmítl proto, že v resortu stále setrvávaly staré struktury. Po odchodu do důchodu se věnoval svým zálibám a práci na chalupě. Posledních deset let se věnuje práci v archivu jako badatel. Nejprve v Památníku písemnictví a naposledy v Archivu bezpečnostních složek. Při hledání pramenů k příběhům této knihy nevysedával jen v archivech, ale prochodil řadu cest a pěšin Šumavou, hovořil s pamětníky. Na základě svého trpělivého přístupu a studia přináší jeho kniha pravdivé a doložitelné informace, přetavené v nezkreslené a proto mnohdy syrové příběhy, v nichž autorův mimořádný vypravěčský talent garantuje čtenáři až strhující dynamiku děje. Svými články přispívá do čtvrtletníku Vítaný host v Plzni, do měsíčníku Plzeňský literární život a do místního tisku v Sušici, kde má po Praze druhý domov. Předkládaná kniha je jeho prvotina. „Postava Kiliana, rodáka ze Šumavských plání, mě zaujala už tehdy, kdy jsem byl přítomen jako divák promítání filmu „Král Šumavy“ v sále kina v Sušici, kde měl film 25. 12. 1959 republikovou premiéru. Tehdy okresnímu městu se dostalo té cti proto, že režisér Karel Kachyňa vybral pro některé scény v přírodě místa z pohraničních částí tohoto okresu. V Sušici jsem tehdy bydlel u rodičů a slýchal z různých stran zcela jiné verze příběhu, než byla ta promítaná na plátno. Cítil jsem, že ten pravý příběh bude zahalen tajemstvím, a tak tomu bylo ještě před několika lety, než se mně naskytla příležitost k pátrání v archivních dokumentech. Zásluhou pracovníka Archivu bezpečnostních složek byla k případu nalezena krabice, která shodou podivných náhod unikla skartaci a stala se předlohou k mé práci.“ Vilém Hrach