Armáda 14 - Československé tanky v první fázi západního tažení 1940

Dějiny druhé světové války psala řada skvělých vítězství – a na straně druhé i množství ostudných porážek. Oba tyto přívlastky více než výstižně charakterizují první fázi bitvy o Francii na jaře roku 1940. Zhroucení obrany a pozdější potupná kapitulace zasadily francouzské společnosti ránu, před níž bledne i československý „mnichovský“ komplex. Naopak úspěch, kterého dosáhla vojska nacionálně socialistického Německa, byl nejdůležitějším momentem druhé světové války; zcela převrátil mocenský řád v Evropě a umožnil nacistickému režimu rozvíjet svou agresi, jak dovnitř, tak navenek. Podíl na německém vítězství mělo paradoxně i Československo, byť zcela nezamýšleným způsobem, a především v rozporu s jeho existenčními zájmy. Po jeho okupaci na jaře 1939 totiž německá branná moc (Wehrmacht) ukořistila množství vojenské techniky, mezi nimi i lehké tanky vz. 35 a vz. 38, kterými vyzbrojila své tankové vojsko. Z tanků vz. 35 a vz. 38 však zcela záměrně nebyly budovány žádné vyšší jednotky, které by byly tvořeny pouze těmito stroji (viz kapitolu II); to znamená, že na jaře 1940 byly nasazeny nejen společně s další obrněnou technikou, ale též s ostatními druhy vojsk a sil německé branné moci. I proto, jak bude dále detailněji rozebráno, neexistuje žádné střetnutí či žádný manévr, na kterém by měly československé tanky výhradní podíl. Cílem publikace je tedy popsat průběh bojového nasazení těch vojenských svazků, které měly ve své výzbroji československé tanky; jimi jsou 6. tanková, 7. tanková a 8. tanková divize. Předmětem zájmu je přitom nasazení těchto tří divizí jako celků; koneckonců, jak z výkladu vyplyne, s ohledem na německou doktrínu samostatné operační nasazení tanků ani nebylo možné. Publikace se přitom zaměřuje na rozhodující fázi západního tažení, během níž byl realizován plán „Žluť“ (Fall „Gelb“) a která trvala od 10. května do 4. června 1940.